15. září

by - 19 září


Sám už ani nevím, kolikáté tohle stěhování bylo a ne, není to moje nová úchylka, ani na tom nesejde, to podstatnější je, že to máme za sebou a doufám, že to je poslední stěhování na hodně, hodně dlouhou dobu. Bylo to fyzicky i emocionálně hodně náročný. Při každém posledním stěhování si říkám, že příště už budu připravený a nic neponechám náhodě, dopadne to pokaždé stejně. Zubní kartáček mezi nádobím, ponožky v krabici s knihami a zábava při vybalování zaručena. Zatímco v jiných věcech si v organizaci a řádu libuji, při stěhování všude vládne chaos a totální zmatek můj vlastní systém. Takže si opravdu netroufám dávat vám v tomto směru jakékoliv rady a tipy, protože i po x zkušenostech žádné nemám. Snad jen jednu. Jestli si na začátku myslíte, že všechno, co potřebujete k životu, se vám vejde do pár krabic (v případě, že je vám víc jak pětadvacet let), nevěřte svému vnitřnímu já a počítejte s tou horší variantou a dvojnásobným počtem banánovek. To i při nepřísnějším dohledu minimalistického guru. Potřeba shromažďovat s přibývajícím věkem neuvěřitelně roste a já jen žasl, kolik místa jsme nakonec potřebovali a ke kolika věcem mám jakýsi nepopsatelný citový vztah a nedokázal jsem je vyhodit. Zamáčknul jsem ale slzu a při největším sebezapření vytřídil několik pytlů s oblečením, které jsem přestal nosit už dávno, šanony plné nepotřebných lejster nebo prošlé krémy. Je pravda, že jen při stěhování si člověk udělá takový pořádek ve věcech a zbaví se všech nepotřebných krámů, jako nikdy.


Nicméně, abych se dostal k pointě dnešního článku. Proč jsme se vlastně rozhodli stěhovat? Bydlení v centru města je sice fajn, ale zároveň i nemožná šance vypnout a poslední měsíce jsme začali víc vidět to negativní, než ty pozitivní věci, kvůli kterým jsme si ten byt brali, ale především přestali vnímat ten pocit domova, domova, kam se těšíte, kde si odpočinete a načerpáte novou energii. Proto jsme se v létě rozhodli neprodloužit nájemní smlouvu a začali si hledat něco nového. Založili jsme si s kamarádkou skupinu přes messenger, kam jsme si posílali inzeráty a nabídky k pronájmu, které nás oslovili. Každý den jsme sjížděli bezrealitky a různé stránky na facebooku. Hledání bylo o to těžší, že jsme měli nějakou představu a z té jsme nechtěli ustoupit. Pokud tušíte, jaká je v současné době poptávka po bytech v Praze a jejich cenové rozpětí, chce to skutečně dávku trpělivosti a odhodlání. Měli jsme měsíc na to, něco si najít, jinak (v tom lepším případě) hrozilo, že skončíme na některé z ubytoven. V té době přítel obdržel první zpětnou vazbu na jeden z inzerátů, na který odepisoval a měli jsme domluvenou první prohlídku, shodou okolností jen o pár bloků dál, než jsme se v té době nacházeli. Přípravu jsme skutečně nepodcenili a když jsme si celý byt prohlédli, který předčil všechna naše očekávání, bylo nám jasné, že tohle prostě musíme vyhrát. Ten pocit domova, co jsem popisoval o pár řádků výše, se nám s prvním překročením prahu zase vryl pod kůži.


Až zpětně si uvědomujeme, jaké jsme měli neuvěřitelné štěstí, že jsme byli ušetřeni tomu kolotoči prohlídek a zklamání a hned takhle napoprvé to vyšlo. S podepsanou smlouvou a předáním klíčů jsme začali zcela novou kapitolu života.

Teď tu sedím, po třech nocích si konečně užívám klidnějšího rána s kávou, poslední práci za mě odvádí vrnící myčka a pračka a užívám si nádherného výhledu do vnitroblocku.


Text a foto Czech Blondýn

Mohlo by se Vám líbit

0 komentářů