10 random facts

by - 31 května

Když jsem začínal s blogováním sledoval jsem stovku blogerek, postupem času se to číslo snižovalo až se zastavilo na malé hrstce blogů, které mě baví buď svým projevem nebo fotografií. Články, které mám nejraději a doslova je hltám slovo po slově jsou random facts nebo-li články, ve kterých na sebe bloger nebo blogerka prozradí nějaké zajímavosti, perličky z osobního života nebo zlozvyky. Je mi strašně sympatické a milé, když na sebe někdo něco práskne a ukáže tím třeba, že není až tak dokonalý, jak jsme si to o něm mohli myslet. S nápadem na tento post mě přivedla Markéta, kterou sleduju sice teprve chvíli, ale její blog mám hrozně rád. A jelikož jsem dostal pocit, že by to tady chtělo vnést trochu svěží vítr, sepsal jsem deset svých podivností a faktů, které o mně věděli buď jen rodina a nejbližší kamarádi nebo vůbec nikdo.


Nemám řidičák. Je to asi pět let, co mě kamarád vyhecoval, abych si s ním zaplatil soukromou autoškolu. Praxi jsem zvládl na jedničku, jenže když mělo dojít na teorii, spousta termínů se mi kryla s prací a jinými povinnostmi, až se stalo, že uběhl rok, já jsem se k k ní ani jednou nedostal a celý kurz mi propadl.

V devatenácti jsem zatoužil po černých vlasech. Aniž bych si to předtím pořádně rozmyslel, ještě tentýž den jsem si v drogerii koupil barvu a sám si je obarvil. Vydrželo mi to ani ne čtyřiadvacet hodin. Když jsem se uviděl v zrcadle, bylo to něco tak příšernýho, že jsem hystericky volal své kadeřnici a prosil ji o co nejrychlejší zásah, neuměl jsem si představit, že takhle vyjdu mezi lidi. Naštěstí měla volno hned druhý den ráno. Od té doby alespoň vím, že černá mi sluší jen na oblečení.

Miluju vaření a pečení. Netrávím v kuchyni kdovíjak šíleně moc času, ale když už v ní jsem, užívám si to tam. Je to pro mě i určitý druh relaxace. Snažím si připravovat obědy do práce, ale víc než pro sebe, mě baví vařit pro ostatní. S kamarádkou pravidelně pořádáme cooking párty a jelikož mám doma toho nejvděčnějšího strávníka pod sluncem, můžu se vyřádit i na něm.

Usínám při sledování Simpsonů, seriálu Taková moderní rodinka nebo různých reality show. Reality show mě baví ale i jindy, než jen před spaním. Z Výměny manželek jsem nevynechal snad jediný díl a naučil jsem na ni koukat i Roberta. Byl jsem fanoušek např. i Hotelu Paradise.

Měřím 165 cm a vážím 50 kilo. Obojí jsem nejspíš geneticky zdědil, protože v rodině nikdo nevyrostl do žirafy a neztloustl do hrocha. Vím, že mít padesát kilo v šestadvaceti letech je divný, ale jím pravidelně, normální jídlo a můžu toho sníst kolik chci, ale ručička váhy se neposune. Dost často tohoto faktu druzí zneužívají, jsem totiž často jedinej z kolektivu, kterej se protlačí i tam, kde se to zdá nemožný!

Mám závislost na dekách, polštářích a ponožkách. Povlaků na polštáře už mám tolik, že je ani všechny nestíhám střídat, na ponožky mám vyhrazenou celou jednu poličku ve skříni, od jednoduchých bílých až po křiklavě barevné s nejrůznějšími potisky.

Miluju vůni papíru. Nově koupené knížky nebo magazínu. Nesnáším jejich elektronické verze, potřebuju v dlaních cítit papír a otáčet stránku po stránce, aby byl požitek maximální.

Zbožňuju kávu. Dopředu si plánuju jakou kavárnu v jaký den navštívím a často, když večer usínám se těším na to, až se probudím a dám si svůj šálek voňavého moku. Málokdo ale ví, že si po ránu připravuju kávu bezkofeinovou. Zjistil jsem, že i když neobsahuje kofein, dokáže mě do nového dne nastartovat stejně ba ne-li ještě o kapku líp. Moje smysly probouzí už jen ta její vůně, lynoucí se celým bytem v oparu ranního slunce, zatímco já jsem ve sprše. První kávu s kofeinem si dávám až mezi 9 a 10 dopoledne a nakopne mě k lepším výkonům, než kdyby byla ten den už druhá.

Každý den vstávám brzy a to i tehdy, když nemusím a nemám nic v plánu. Probudit se po deváté? Shit. Odjakživa jsem ranní ptáče a vždy jsem byl jeden z prvních, co byl vzhůru. A to i po vydařené párty. Mám pocit, že den je pak delší a já toho stihnu víc, než kdybych vstával v 10, 11 dopoledne. To si dám raději šlofíka uprostřed dne :)

Hotově nebo kartou? Hotově. Vždy. Já totiž nemám kreditní kartu. Spořím si do prasátka a zbytek peněz mám raději u sebe, než na bankovním účtu. Vím, že spousta firem teď za placení kartou nabízí spoustu výhod a bonusů, ale po nepěkných zkušenostech raději volím variantu hotovosti.

Text a foto Czech Blondýn


Mohlo by se Vám líbit

0 komentářů