PoCity

by - 09 listopadu

Mnohokrát jsem četl, že mít pořádek kolem sebe znamená mít pořádek i v hlavě. Myčka nádobí vrní a šplouchá, na podlaze jsou ještě vidět stopy po mokrém hadru, koupelna se blýská a na pracovním stole je zase jednou jen to nejdůležitější. Přesto mám i nadále ve svý hlavě zmatek a chaos. Tolik bych vám toho chtěl napsat, říct vám co mně teď dělá nejšťastnějším a z čeho jsem smutný, zastavit ten proud myšlenek a pocitů, který chtěj ven. A ne že bych se o to několikrát nepokoušel. Tvůrčí krize? Dost možná. Občas přijdu domů, zuju se, odhodím batoh do kouta, svalím se na gauč a jen zírám do prázdna. Lepší rána se střídají s těmi horšími, kdy, abych fungoval, zapínám jakýsi program uvnitř sebe a jedu podle něj jako robot. Nová práce, nový úkoly, nový starosti, nový lidi, nový životní příběhy, nový osudy. Aneb jak se z jednoho kluka na volný noze stal dobrovolně zaměstnaný na plný úvazek. Uvědomuju si, že realita je jiná od té, kterou jsem si vysnil. Není lepší. Ani horší. Je prostě jiná. Občas přemýšlím, jestli mi nechybí to moje mladší já, který si sedělo v dětským pokojíčku a naivně snilo o životě, jakej teď žiju. A pokaždé dojdu k závěru, že nechybí. Konečně jsem totiž dospěl. Konečně jsem našel ten svůj proud, ve kterým, i když je to občas hodně náročný, mě to baví. 
Říkali mi, že se svým lajdáckým přístupem nikdy ničeho nedosáhnu. Říkali mi, že bez studia a pořádný školy, nikdy o žádnou dobrou práci nezavadím. Říkali mi, že blogem si nikdy vydělávat nebudu. Říkali mi, že bez fotografickýho kurzu se fotit nikdy nenaučím. Říkali mi toho hodně. Něco pravda byla, něco bylo pravdě na hony vzdálené. Došlo mi, že nemluvili o mně, ale o sobě. O svých neúspěších. Všichni si s sebou životem neseme na zádech své černé rance, je to nevyhnutelná součást života. Uvnitř jsou všechna naše přesvědčení o nás samých, o ostatních lidech i o světě kolem nás. 


Někdy se sám přistihnu, jak na všechno a všechny jen nadávám a cejtím se ukřivděně. Uvědomuju si, jak jsem občas nevděčný a zapomínám děkovat. Protože i přes všechen ten chaos a zmatek v hlavě, se mám pořád fajn. Naučil jsem se totiž milovat kouzlo jedinečných okamžiků. Malých, rychle prchavých, ale zásadních. Když píšu. Když se na mně na ulici někdo usměje. Když jdu ranní stověžatou a v dlaních svírám horký kelímek s kávou. Když mi napíše kamarádka a vytáhne mě na oběd. Když fotím. Když si můžu ráno přispat. Když někde slyším hrát svou oblíbenou písničku. Když se s někým vidím po hodně dlouhé době. Když jedu domů. Když nepřemýšlím. Když jdeme z kina. Když jen tak ležím. Když se na něco těším. Když snídáme v Myšákovi. Když se bez cíle procházíme stověžatou. 


Život není film.
Bohužel i bohudík.

Mohlo by se Vám líbit

0 komentářů